Milan Dobeš ( 1929) patří k výrazným představitelům konstruktivních tendencí, které se na československé výtvarné scéně nejmarkantněji projevovaly v 60. letech 20. století. Podobně jako další tvůrci objektů z generace autorů narozených ve 20. letech – např. Karel Malich nebo Radoslav Kratina – neprošel Dobeš klasickým sochařským školením. Na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě studoval figurální a krajinářské malířství. Už v raných, impresionisticky laděných krajinách a městských scenériích se projevila Dobešova fascinace světlem a dynamickými formami. Jeho aktivity během 50. let přesahovaly i do dalších oborů. Kromě polymúzického projektu Divadla vidění působil jako scénograf a tanečník v experimentální baletní skupině Vysokoškolského uměleckého souboru.
Koncem 50. let, pod vlivem návštěvy Expa 58 v Bruselu, přehodnotil Dobeš svoji dosavadní tvorbu a začal se pomalu propracovávat ke geometrické abstrakci. Nejprve vytvářel geometrické kresby, grafiky a grafikáže, v nichž základní prvek tvořil kruh a jeho segmenty, který se stal hlavním elementem jeho prací i v následujících obdobích. Zkraje 60. let se pak definitivně odvrátil od malby ve prospěch kinetických objektů v sérii Vizuálních objektů a mobilů. Jeho objekty využívaly buď vnější světelný zdroj, jako v sérii Pulsující rytmy, nebo bylo světlo přímo jejich součástí, např. soubor Majáky. Svou tvorbu teoreticky zaštítil v manifestu z roku 1961 O světle a pohybu. Již z názvu je zřejmé, které prvky se pro něj staly nosnými.
Na rozdíl od českých zástupců konstruktivistických tendencí se jeho přístup vyznačoval zapojením technicistních prvků, jako jsou elektrické motory, žárovky, a hlavně konvexní a konklávní zrcadla. Použití odrazu připomene tvorbu Huga Demartiniho, jehož objekty ale nikdy nepřekročily práh stability, a pohyb v nich tak zůstal pouze pomyslný – přinášený prostřednictvím odrazu a pohybu lidí před nimi. Konstruktivismus se stal v druhé polovině 60. let jedním z hlavních směrů v českém umění. Syntézu jeho variant představovala výstava Nová citlivost v roce 1968, na které vystavoval i Dobeš. Znakem Nové citlivosti byl obdiv k technice a novému humanismu, který se odvracel od přírody a potíral individuální rukopis. Dobeš představoval mezi vystavujícími výjimku, a to především tím, že technika se v jeho dílech objevovala přímo. V katalogu k výstavě pak autor poznamenal: „Technika a věda dává lidem možnost získat více času věnovat se sobě, filozofii a umění. Civilizace nám pomáhá odložit brýle navyklého myšlení a chápání v trojrozměrnosti.“
Dobeš se tím, že do svých uměleckých objektů zapojil čtvrtou dimenzi, tedy pohyb, přiblížil aktuálnímu světovému dění, které mísilo kinetické umění s op-artem (jako v tvorbě Julia le Parca nebo Rafaela Jesúse Sota). Kromě prostorových děl představovaly v tomto období důležitou součást jeho tvorby také kresby a sítotiskové grafiky, které pomocí geometrické skladby vyvolávaly optickou iluzi a zdání pohybu. Vznikly tak objekty, které se vyznačují rotačním pohybem s využitím elementárních barev např. Kruhy a světlo (1967) nebo Barevná rytmická světla (1965). Dobeš brzy došel mezinárodního uznání, čemuž dopomohla i pražská výstava Vizuální a kinetické objekty v roce 1966. V následujících letech se účastnil několika mezinárodních výstav, z nichž nejzásadnější byla Dokumenta 4 v roce 1968 a EXPO 70 v Ósace, kde vystavil objekt Hra světla a tvarů.
Technické možnosti dokázal Dobeš využít na maximum a v 70. letech se oklikou vrátil k propojení výtvarného umění s divadlem v kinetickém představení Polymuzický prostor, které bylo uvedeno v Piešťanech v roce 1970. Ve stejném roce zde vytvořil objekt Kinetická věž, který po způsobu Alexandra Caldera využíval k pohybu vítr. V 70. letech, zkraje normalizace se Dobešovi podařilo vycestovat do USA, kde v roce 1971 podnikl cestu s American Wind Symphony Orchestra, při níž svým světelně-kinetickým programem doprovázel symfonické skladby skladatelů Toshira Mayuzumniho a Krysztofa Pendereckého.
V roce 1973 formuloval svůj výtvarný program v textu Světlo jako výtvarný materiál. V tomto období se vzhledem k sílícímu omezení možností vystavovat věnoval práci na komorních plastikách, optických grafikách a kolážích. Od konce 60. let se mu také dostalo opětovné příležitosti k monumentálním realizacím, které tvořil již od roku 1959 převážně pro slovenská města. V duchu umělcova obdivu k technice byly tyto objekty komponovány ze skla, plastu nebo kovu. Mezi nejvýznamnější z nich patří kinetický objekt v Montevideu (1969), světelně kinetický objekt v budově Československého velvyslanectví ve Stockholmu (1972) nebo optický reliéf ve vstupní hale Československých vědecko-technické společnosti v Bratislavě (1979).
Během 80. let dále rozvíjel již nalezené tvůrčí principy, např. v sérii Opticko-kinetických objektů. Věnoval se ale i grafice, kde se k hlavnímu slovu opět dostal kruh a jeho variace, např. Pohyb struktur (1986). V roce 1988 napsal svůj druhý výtvarný manifestu s názvem Dynamický konstruktivismus, ve kterém mj. píše: „Pohyb je základní podmínkou existence všeho. Pohyb je život. Zobrazovat pohyb znamená zobrazovat život.“
V roce 2001 bylo v Bratislavě založeno Muzeum Milana Dobeše, kde jsou vedle jeho děl k vidění i jemu příbuzní autoři konstruktivních tendencí a op-artu jako např. Victor Vasarely, Karel Malich nebo Radoslav Kratina. V roce 2016 pak bylo otevřeno Muzeum Milana Dobeše v Ostravě, na jehož expozici se autor podílel osobně