Václav Boštík ( narozen 6.11.1913 v Horní Újezd u Litomyšle – zemřel 7.5.2005 v Praze) malíř, grafik, ilustrátor, typograf, restaurátor, výtvarný teoretik a básník Václav Boštík patří k nejdůležitějším osobnostem českého umění 20. století. Narodil se v tzv. Ležákově mlýně – historicky památném místě, jehož dějiny jsou spojeny dokonce s proslulým selským rebelem Lukášem Pakostou a sahají až do 15. století. Jeho otec, mlynář Václav Boštík st., miloval literaturu, pěstoval hudbu, fotografoval a velmi dobře maloval, čehož si povšiml malíř Ferdinand Engelmüller a nabídl mu možnost akademického výtvarného vzdělávání. Umělecké sklony měl také mlynářův bratr František (katolický kněz, gymnaziální profesor v Chotěboři) i druhý syn – Jan, jenž po otci převzal mlýn.
V letech 1925–1933 navštěvoval Václav Boštík litomyšlské gymnázium. V období 1933–1937 studoval profesuru kreslení a deskriptivní geometrie, a to v Praze na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství při Českém vysokém učení technickém (učili ho např. Cyril Bouda, Oldřich Blažíček nebo Zdeněk Wirth) a na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, kde poslouchal přednášky mj. matematika Vojtěcha Jarníka či filozofa Emanuela Rádla. Roku 1937 vstoupil na pražskou Akademii výtvarných umění – školní rok 1937/1938 strávil v prvním ročníku všeobecné školy u Jakuba Obrovského, poté až do listopadu 1939 (tedy do uzavření českých vysokých škol) docházel do ateliéru Williho Nowaka; ve studiu pak pokračoval od července do září 1945 v grafické škole u Vladimíra Pukla, poslední zkoušky však složil až 6. června 1946. Následnou snahu o vystudování architektury na již zmíněné Vysoké škole ukončil po roce nedostatek peněz.
Počet děl tohoto celoživotně hluboce věřícího praktikujícího katolíka, pracovníka v Laboratoři pro výzkum vyšší nervové činnosti při ČSAV, člena Umělecké besedy a skupiny UB 12, komunistickému režimu (zvláště za tzv. normalizace) nepohodlného umělce, je obrovský. Zahrnuje např. i oponu Lidového domu v Poříčí u Litomyšle (1939), návrhy vitráží pro okna kaple sv. Jana Křtitele ve Svatovítském chrámu (1940, nerealizováno), oltářní obraz chrámu Božského Spasitele v Ostravě (1951–1954, s architektem Jaroslavem Čermákem, Jiřím Mrázkem a Adrienou Šimotovou), 77 298 jmen obětí holocaustu z Čech a Moravy napsaných na zdi Pinkasovy synagogy v Praze (1954–1959, s Jiřím Johnem), malbu pro čekárnu odbavovací budovy pro lety do zahraničí v Praze-Ruzyni (1961–1962) nebo restaurovaný sgrafitový plášť litomyšlského zámku (1974–1986). Počátky jeho tvorby výrazněji nevybočovaly z obvyklého realistického rámce. Záhy se však vydal vlastní cestou – po jistých peripetiích dospěl v padesátých letech po vzoru Joana Miróa ke krajnímu zjednodušení, když si vytvořil vlastní znakosloví. Na začátku šedesátých let znakovost opouští, aby do pozdních let svého života malířsky ztvárňoval kosmogonické procesy, kosmické struktury a silová pole; plocha plátna se mu stala analogií vesmírného prostoru a malování chápal téměř jako vědecký pokus. Říká se, že ve svém důsledku odhaluje jeho abstrakce realitu, jež dosud unikala očím běžného diváka. Vnímavá veřejnost se o tom mohla přesvědčit např. v roce 2013 v Litomyšli na skvělé, Jaromírem Zeminou připravené výstavě Hledání ztraceného ráje – Václav Boštík (1913–2005).
Po roce 1989 byla Boštíkova tvorba konečně také oficiálními místy uznána jako významný vklad kulturnímu životu a malíř obdržel řadu ocenění: v roce 1991 byl jmenován rytířem Řádu umění a literatury, udělovaného francouzským ministrem kultury, roku 2000 se stal čestným občanem Litomyšle, v roce 2004 mu prezident České republiky udělil Medaili Za zásluhy (I. stupně) a téhož roku obdržel i Cenu Ministerstva kultury za přínos v oblasti výtvarného umění.